Naše noční dobrodružství způsobilo, že jsme se ráno cítili slabí jako český Karel, kterého jsme potkali v O Poriño, tedy doslova jako mouchy. 😜Úvahy u prosté snídaně - hořký čaj a opečený suchý toast - tedy rotovaly hlavně okolo tématu, jak se dostat do Santiaga. Eliška navrhovala autobusovou zastávku z místa, kde jsme bydleli. Já jsem navrhoval vlak z místa, kde jsme se nakazili. Nakonec vyhrála varianta to zkusit a alespoň trochu ujít, autobus si můžeme chytit vždy po cestě, pokud tedy nějaký jezdí. Podle Googlu jezdil co půl hodiny, ale tomu jsme po zkušenosti se španělskou MHD již příliš nedávali váhu.
Sbalili jsme saky paky vyrazili svižným tempem směr Santiago spolu s hordou dalších poutníků. V této fázi pouti, 15km před cílem, již nikdo nezdravil, na pozdravy neodpovídal a každý byl zanořen hlavně hluboko do sebe. Po pěti kilometrech husího pochodu jsme usoudili, že autobus bude nevyhnutelný. Od stezky jsme se odpojili a šli na zastávku, která nebyla na mapě. Zastávka, která na mapě byla, zase pro změnu nebyla v realitě, to už jsme znali a nenechali jsme se oklamat! Zeptali jsme se paní na benzínové pumpě a ta nás posuňky poslala za kruhový objezd, kudy údajně autobusy jezdí a snad i zastavují. Zastávka tam skutečně stála. A na ní stáli lidé. Hurá! Zeptali jsme se, zda tudy jezdí autobus a koukali se na nás poněkud divně, možná i proto, že právě jeden přijížděl.
Nechali jsme se autobusem zavézt do okrajové části Santiaga, abychom alespoň posledních 1,5km stezky došli srabsky po svých. Katedrálu jsme viděli již z dálky, byla majestátní a obrovská! Když jsme přišli až k ní, na náměstí před katedrálou, hemžilo se to tam poutníky a turisty. Poutníci různě polehávali a posedával po celém náměstí a i přesto, že byla na všech vidět únava, usmívali se, bavili se a radovali. Někde z rohu náměstí doléhaly tóny písničky, které tam někdo vyhrával na dudy. Přímo slavnostní atmosféra! Chvíli jsme pátrali, kde dostaneme poslední razítko a compostellu - certifikát o splněné pouti. Přímo v katedrále to nebylo, tam jsme se snažili dobýt, ale probíhala tam mše. Nakonec nás poslali do boční ulice, kde byla Oficina de Acollida ó Peregriño - Kancelář pro příjem poutníků.
Ze vstupu do Oficiny jsme pochopili, že jsme v 21. století. Pan recepční nás uvedl k řadě počítačů, kde jsme se měli zaregistrovat - vyplnit kdo jsme, odkud jdeme, kdy jsme začali naši pouť a další nacionále. Po úspěšné registraci nám vyjel papírek s QR kódem a pořadovým číslem a s tím jsme se přesunuli do fronty, která kupodivu nebyla nijak dlouhá. Říkali jsme si, že to bylo pravděpodobně tím, že jsme spoustu poutníků předběhli jízdou autobusem a dorazí sem až později odpoledne. Než jsme se nadáli, už na vyvolávacím zařízení svítily naše čísla přesunuli jsme se k pultíkům (celkem jich bylo 12), kde nás krátce úředníci zpovídali, prohlédli náš kredenciál, jestli máme dostatečný počet razítek a jejich datumy souhlasí s tím, co jsme uvedli v registraci. Pak jsme konečně dostali razítko poslední, ukončující a společně s ním i osobní certifikát provázený gratulací a rukou potřesením o úspěšně absolvované a ukončené poutní cestě Svatého Jakuba. Máme to za sebou, hurááá!!!
Odpolední a večerní program je poměrně jasný, přesuneme se na Albergue, které sídlí v historickém a monumentálním Seminario Menor, bývalém semináři pro mladé chlapce, kteří se připravují na církevní cestu, a budeme odpočívat, meditovat a spát. ;-) Santiago si pořádně prohlédneme až zítra, až budeme úplně fit. Máme na to celý pátek, zpět do Porta se přesunujeme až večer autobusem.
Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago) je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Trasy jsou značené moderním turistickým značením a většinou procházejí historickými poutními směry.
Ve zdejší katedrále jsou podle legendární i písemně zaznamenané tradice uloženy ostatky svatého Jakuba, Kristova učedníka, jenž za svého života údajně kázal i v Hispánii. Po své mučednické smrti, patrně r. 44, byl pohřben v Jeruzalémě, ale později byly jeho ostatky – dle různých legend v různých dobách a různými způsoby – přeneseny do Španělska a konečně pohřbeny na tehdy pustém místě dnešního Santiaga. Místo bylo poté na několik staletí ztraceno, až byl hrob s pravděpodobnými ostatky sv. Jakuba znovu nalezen 25. července roku 813 (v dataci se ovšem prameny různí), kdy na něj podle legendy ukázaly jasně zářící hvězdy (proto název Santiago de Compostela, tj. „sv. Jakub v hvězdném poli“). Na místě Jakubova hrobu byl nejprve vystavěn prostý jednolodní kostel, jenž se poměrně brzy stal poutním místem (hrob z římské doby krytý mramorovou deskou i stavba nad ním jsou archeologicky doložené), a kolem něj vyrostlo město. Se vzrůstajícím významem byl kostel několikrát přestavován, poté byl při nájezdu Maurů v roce 997 zničen a v letech 1075–1150 byla na jeho místě vystavěna současná trojlodní bazilika.
První doložená pouť do Compostely se uskutečnila roku 951 a vykonal ji francouzský biskup z Le Puy[zdroj?]. Podél cesty byly postupně vztyčovány orientační kameny, kamenné kříže, boží muka a upravovány studánky. Vznikla radiální síť 12 poutních cest, vedoucích z Itálie, Francie i Portugalska. Dále při ní byly zřizovány kaple, kostely a kláštery, poskytující poutníkům azyl.
První manuál pro putující pochází již z 12. století, kdy jej pravděpodobně sepsal Aymeric Picaud, papežův sekretář, pod názvem Liber Sancti Jacobi.[1] Rukopis obsahuje kázání, zprávy o zázracích a liturgické texty spojené s osobou svatého Jakuba. Dále se zde nacházejí také popis trasy, umělecká díla, která lze po cestě spatřit, a zvyky místních obyvatel.
Symbolem dlouhotrvající poutě se již ve středověku stala mušle hřebenatky, ať již skutečná, nebo vyobrazená na poutním odznaku, někdy proťatá dvěma poutnickými holemi, dále nádoba na vodu vyrobená z tykve, klobouk se širokou krempou proti slunci, pláštěnka se širokým límcem a poutní hůl z větve, s vyřezaným prstencem a kuličkou na konci rukojeti. Od roku 1987 je platný systém značení pomocí směrových značek se symbolem svatojakubské mušle a žlutých šipek. (Zdroj: Wiki)
Zde v Santiagu naše pouť končí, po devíti dnech, více než 200 našlapaných kilometrech, 42 hodinách chůze, vystoupaných 2 877 metrech, nepočítaně kafíčkách, jsme v cíli. Kromě krásného opálení, vytvarovaných hýždí a lýtek si odnášíme spoustu krásných a obohacujících zážitků, které jsme alespoň částečně touto formou blogu mohli s vámi sdílet. Děkujeme vám všem za báječná slova podpory na celé pouti a těšíme se brzy na viděnou! ❤️
This featured blog entry was written by stabil from the blog Caminho Português de Santiago 2024.
Read comments or Subscribe
